Deníkové zápisky
DEN 1: Mnichov~Wolfratshausen 28 km
DEN 2: Wolfratshausen~Bad Tölz 31 km
Dneska jsem ráno krásně zmokla, abych zmokla totálně i večer. Trochu mě děsí dost velká bolest chodidla, asi to je z přetížení a debilních 20km cesty po šutrech, ale nejde se mi lehce a rychle. Dneska a snad i zítra chci jít kolem 20 a dát tomu víc odpočinku. Při odpolední pauze si ke mně přisedlo 5 cyklistů a vyptávali se, co tady dělám. Když jsem řekla, že jdu do Benátek, jeden z nich řekl: Don’t you wanna take a bus? Or you don’t have money or what? No nechápali, že to někdo může dobrovolně jít. Když jsme se loučili, dali mi do ruky pivo, ať si zpříjemním cestu…asi už po dvou dnech vypadám jak bezďák bez peněz.
DEN 3: Bad Tölz~Tutzinger Hütte 21 km
DEN 4: Tutzinger Hütte~někde 2 km před hranicemi s Rakouskem 21 km
Myslela jsem, že dneska konečně dojdu celý den v suchých botách, ale při vyhýbání kravám jsem šlápla asi 20 cm hluboko do jejich bahenních lázních, tak třeba zítra. V jednu chvíli jsem začala potřebovat na velkou, chtěla jsem to rozchodit, protože se mi nechtělo zastavovat, za chvíli bylo fakt za pět 12, takže rychle za strom, hůlky na zem, batoh na zem…když je hotovo, zjistím, že ta jedna hůlka to bohužel odnesla, takže jsem ji šla poctivě umýt do potoka. Nevím, co si o těch kravách mám tady myslet, vypadají vyloženě konfliktně, technika na setkání se žralokem-tedy dívat se mu do očí, je u skotu značně nefunkční, jelikož to berou jako pokyn: jdeme za tebou a s tebou.
DEN 5: kousek před Rakouskem~Karwendelhaus 20 km
DEN 6: Karwendelhaus~Kastenalm 10 km
Spaní v těchto ubytovnách je opravdu za trest, všude lidi, špína a hluk. Ještě ve 2 jsem byla vzhůru a v 6 už někdo vstával. Jelikož mě čekal výstup do 2800 a potom sestup do 1200, chtěla jsem eliminovat sluneční záření, takže jsem chvíli po 7. hodině už vyrážela. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych do toho nešla i za cenu toho, že bych se musela vrátit a jít jinudy. Začátek byl náročný, ale šlo se stále po nějakých zpevněných cestičkách. Postupně jsem začala zjišťovat, že je ta hora celá pokrytá nezpevněnými kameny a kamínky, které jsou jako lavina a pevný bod v podobě skály je opravdu jen někde. Taky se cca od výšky 2500 začal objevovat sníh. Ta poslední třetina byla hodně stresující, stačilo, kdybych se narovnala a letěla bych do propasti dolů.
Nakonec jsme se museli dostat traverzem přes drobný převis. Držela jsem se hory jak oběma rukama, tak nohama a najednou to dospělo do fáze, kdy jsem nevěděla, kam mám jít. Otočila jsem se na chlapa, co byl asi 5 m za mnou, který byl ve stejný poloze jak já, a i on mi řekl, že žádnou značku nevidí. V tu chvíli jsem ucítila nějaký šum a hned si uvědomila, že se všechny ty šutry, včetně těch, kterých se držím já i on, sesouvají dolů a my s nimi. Mě jenom napadlo, že je dobře, že jsou tady další lidi a aspoň dají někomu vědět, že jsme zmizeli v těchto místech, a taky na svý vysokohorský pojištění, který zahrnuje přepravu těla zpět do ČR. V tom pohybu mě najednou napadlo zkusit přeskočit do sněhového pásu, který jsem měla vedle sebe. Skočila jsem, zabořila se celým tělem do sněhu a zastavila se. Nějak jsem to doklepala na vrchol, ale myslela jsem pořád na to, jak se mám dostat dolů. Čekalo mě slaňování po lanech bez jištění, asi 20x jsem různě padala na záda a kotník měla vždy v takovém úhlu, že nechápu, že je asi v pohodě. Celkem 10 km, který mně trvaly skoro 9 hodin, strašný zážitek.
Odměnou bylo spaní u farmičky v údolí a výborný domácí sýry a koláče.
DEN 7: Kastenalm~Hall in Tirol 20 km
DEN 8: Hall in Tirol~Kallerjochhütte 11 km
Po dvoudenní pauze opět zpátky na treku. Sice na rozjezd málo km, ale převýšení 2000 m, takže to bylo dost vydatné. Nějak mně bylo i špatně od žaludku, brzy začalo pršet a km před vrcholem začala bouřka. V horách to tady tak duní, že mám vždy pocit, že to nemohu přežít. Poslední metry jsem vyloženě běžela. Na chatě měli úžasného australáka, takže jsem měla o zábavu postaráno.
DEN 9: Kallerjochhütte~Rastkogelhütte 14 km
Opět den ve znamení deště a bouřky. Dvě hodiny jsem se schovávala ve stanici lanovky, přečetla skoro celou novou Třeštíkovou a musím říci, že větší sračku jsem dlouho nečetla už. Dneska jsem chtěla dát taky sprchu vzhledem k tomu, že další 2-3 dny budu spát ve stanu, ale je tu k dispozici pouze koryto s tekoucí ledovou vodou, takže jsem si umyla nohy a tím jsem s hygienou skončila.
DEN 10: Rastkogelhütte~přehrada Schlegeisspeicher 28 km + 15 min jízda busem tunely
Jsem nadšená, protože tento příspěvek píšu už celý podruhý. Vyšla jsem už v 8, takže dopoledne jsem toho ušla potřebnou většinu. V městečku jsem si v cukrárně dala konečně štrúdl úplně se vším, co bylo možné. Až na to obrovský vedro se šlo celkem samo. Nakonec to zpříjemnila jízda busem a ten pocit, kdy mě zase někdo vezl, byl k nezaplacení. Po prochajdě kolem přehrady jsem zakotvila v bistru, kde mě asi po 30 min oslovil místní štamgast. Nejdřív mi popisoval, jak si zahulil výborně v Praze, potom mi furt nabízel trávu a ať si k němu přilehnu do lehátka. Nechtěla jsem být nezdvořilá, takže jsem si opatrně přisedla. Nakonec mi nabídl noc v jeho karavanu, což jsem zvažovala asi 10 s a přijala pohodlí svého stanu.
Asi po hodině ve stanu jsem si chtěla jít do řeky vyčistit zuby a nejdnou vidím, jak asi z 30 m vzdáleného posedu na mě míří nějaký pán. Tak jsem chvíli stála a čuměla, pak jako něco mával, tak jsem se rychle schovala zpět do stanu a byla posraná strachy v podstatě do rána.
DEN 11: Schlegeisspeicher~Pfunders 25 km
Ráno jsem vyběhla jak fretka a jsem ráda, že jsem přežila další divoký moment. Konečně jsem přešla hranice a už mě čeká jen la dolce vita v Itálii. Po poslední zkušenosti s výstupem na tak vysokou horu, jsem i dneska byla dost nervózní, kdybych si ale odmyslela tu šílenou dřinu, tak cesta byla celou dobu zpevněná, žádný extra nebezpečí. Na vrcholu jsem potkala dva Čechy, kolem 40 let, tak jsme asi hodinu kecali a jak jinak než o tom, kdo všechno co prošel.
Hodinové hledání místa na postavení stanu způsobilo dvě věci. Ta první byla, že jsem si na zítra zarezervovala chatu a nutně se potřebuju normálně vyspat a hlavně oholit nohy. A ta druhá byla, že jsem brala už jakýkoli plácek. Takže spím asi 2 metry od dost hlučného potoka, lehce šikmo ve svahu a do zad mě bodají nějaký posekaný kmeny. Už jsem na tohle stará asi.
DEN 12: Pfunders~chata Schützhütte Kreuzwiessen 25 km
Noc vůbec komentovat nebudu, strašný. Ten debilní hluk, pořad jsem sklouzávala dolů a napichovala jsem se na nějaký odumřelý stonky. Takže jsem už v 8 šlapala na trati. Vedro jako prase od rána, neděle a všechno zavřený. Moje skryté želízko byla ale benzinka po 10 km, ke který jsem se překousala skrz kukuřičný pole, abych tam zjistila, že i pumpa má v neděli zavřeno. S velkou nechutí jsem tedy dala vařit vodu a udělala si ty nechutný těstoviny. Přišla jsem na to, že když je hodně rychle zajím čokoládou, tak mi po nich není blbě. O tom kopci ani mluvit nebudu, zas během pár km našlapat 1500 m, hrozný. Seznámila jsem se s dvěma Němci, kterým jsem poskytla svou dezinfekci, když si ten jeden rozbil hubu a tekla mu krev z lýtka.
Večer pivo a povídání o treku, který už mě lehce začíná iritovat a v 9 už jsem spala. Ta chata byla hned u výběhu krav a když jsem se sprchovala, přišlo mi, že ta voda je jimi cítit, což když jsem si myla vlasy, mi přišlo naprosto nechutný splynutí s přírodou.
DEN 13: Schützhütte~Schlüterhütte 21 km
Když se ráno probudím a bojuju s tím vůbec vstát, úplně se nepřestávám divit, jak jsou ty nohy už rozchozený. Dneska mi to Hynek potvrdil, když jsem dorazila teď na chatu asi o hodinu dřív, a to když oni dva ráno vycházeli, tak já šla teprve na snídani, a potom jsem si ještě dala odpoledne hodinovou pauzu na oběd. I když mě to bolí jako prase a oblečení v tomhle vedu mohu ždímat už po 10 min chůze, tak do těch kopců fakt letím. Dneska jsem si konečně dala svůj oblíbený trhanec, vypila k tomu již standardně litr limonády a jsem pro dnešek najeděná. Na záchodě v restauraci jsem ukradla dvě vložky a jeden tampon, mám pocit, že mám už případně zásobu i na dva dny, pokud mé dny brzy přijdou. Jinak jsem se konečně dostala do Dolomit, takže užívám asi poslední týden na horách.
DEN 14: Schlüterhütte~Colfosco kemp 19 km
Podle vnitřních pochodů kolem mých vaječníků mi bylo jasné, že mé dny se nezadržitelně blíží. Ještě v 1 jsem byla vzhůru a pořádně nevěděla, jak si lehnout, aby mě to tolik nebolelo. Ráno jsem to chtěla spravit snídaní, která byla dost děsná, takže jsem šla najisto na dva chleby s Nutellou a mohla jsem vyrazit. První 3 hodiny měly být jenom do kopce a po zapnutí bederního pásu a zmáčknutí podbřišku jsem si říkala, jak to dneska asi dám. Po hodině jsem došla skupinku ze včera, tak jsme chvíli kecali a vzhledem k nádherným výhledům jsem se do půlky kopce dostala celkem rychle. Poslední třetina k sedlu byla opět jedna velká šutrová hora, ale dávala jsem si velký pozor a vlastně ani jednou mi noha neujela, i když ten sráz dolů byl dost děsivý.
Ze sedla vedly dvě cesty, ta první byla vylízt posledních 150 m na samotný vrchol, kde se opravdu opět musí lízt nejištěný po skále, nebo ta druhá pohodová do městečka v údolí, kde pro mě bylo hlavní lákadlo obchod a bankomat. Hynek mě ukecával, že mi pomůže, ať jdu s nimi, ale když jsem viděla tu stěnu, tak ani náhodou, jdu si radši nakoupit. Ještě s jednou holčinou jsme je z dálky pozorovaly, jak vůbec hledají cestu nahoru, jeden to zkusil, po 10 min znovu slezl, že to nejde a takhle hledali hodinu cestu. Vypadalo to opravdu děsivě v té výšce, co tam nejištení s krosnami předváděli.
My jsme začaly sestupovat a najednou slyšíš sesuv šutrů, brutální křik a najednou ticho. Otočíš se a jeden z nich se prostě neudržel a spadnul zhruba 50 m dolů, kam ale nikdo za ním nemohl. My jsme ho viděly, ale jenom koukáš a nemáš, jak mu pomoci. Ostatní na něj řvali, on vydával nějaký zvuky, ale pohnout se nemohl a z hlavy mu tekla krev. Po nekonečných 15 min přiletěl vrtulník, na laně se k němu spustil záchranář a asi po 5 min ho zavěšeného na laně odváželi do nemocnice.
Nevím, z čeho mi je dneska víc blbě. Před chvílí jsem šla na záchod, všichni čumí směr hory a pozorujeme další vrtulník a další zavěšené tělo na laně….nevím, kolik cukru dneska potřebuju, abych usnula.
DEN 15: Colfosco kemp~Marmolada Castiglioni 14 km
Dneska jsem opravdu ocenila spaní ve stanu. Po dlouhý době úplně v klidu a sama, kem byl jinak dost luxusní, takže jsem se měla lépe než na nějaké chatě. Nevím přesně ani kolik hodin jsem dohromady jedla, ale z velkého nákupu mi toho moc nezbylo. Ze stanu jsem vylezla ve svých oblíbených 9 hodin, v klidu jsem se nasnídala, pobalila a šla jsem. Asi po hodině se najednou brutálně zatáhlo a nastal hodinový slejvák a bouřka. Rychle jsem utíkala do nějakého bistra, kde jsem si četla Borovského verše z Brixenu. Šla jsem okolo Brixenu, tak jsem si nemohla odpustit vzpomínku na tuto osobu. Potom už to bylo celkem na pohodu, je tady dost lidí, rodiny s dětmi, tak bylo fajn být s lidmi, ale zároveň ne s těmi, který jdou to co já. Těch mám už nějak plný zuby posledních pár dní. Až se vrátím do Prahy, asi budu muset poprvé v životě jít na manikúru. Co se mi děje s nehty a tou kůží okolo je dost nechutný.
DEN 16: Marmolada~Alleghe 24 km
Nevím, jestli se z mé momentální psychické krize dá stále vinit menstruace, nebo je to něco opravdu skutečného, ale každý den je pro mě teď víc náročný než ten předchozí. Cesta byla dneska na pohodu, jen jsem sešla do údolí a potřebovala se dostat k asi už poslednímu masivu, který budu přecházet. Problém nastal po hodině cesty, která najednou byla dál uzavřená, protože loni tu byl hurikán, který tam sesunul půdu a doteď to dávají dohromady. Jednalo se o úsek dlouhý 2 km, který vedl buď touhle cestou, nebo pro auta tunelem. Tunel jsem hned zavrhla, takže jsem se vydala do zákazu. Cesta byla normálně zpevněná a hlíněná, žádný beton zatím, když zbývalo posledních 500 m, uviděla jsem auta a nějaký bagry. Šla jsem k dělníkům a chtěla jim vysvětlit situaci. Jeden na mě začal italsky řvát, ještě jsem je ani nepozdravila. Jeden z nich mluvil trochu anglicky, tak jsem se snažila mluvit k němu a tohoto pána ignorovat. Závěr byl, že mě tam pustit nemohou, protože je to nebezpečný. Moje otázka tedy, co mám jako dělat. On, ať si tam dojedu autem. Tak říkám, že auto nemám, že jdu pěšky a jiná cesta ti není. Ukázal mi mapu a našel mi trasu, kde bych měla vystoupat znovu do 2,5 tis m, tam to nějak přejít a vrátit se jinudy…malá zkratka na dalších 8 hodin. Už jsem cítila, že můj pláč je naspadnutí. Znovu jsem se snažila říct, že nemůžu jít navíc někam do hor, když potřebuju jen do toho města, který je odsud 500 m. Zeptala jsem se ho, jestli by mě těch 500 m nemohli hodit autem, když oni tam normálně jezdí. Musel se zeptat toho Itala, co hned na začátku na mě řval, asi to byl jejich vedoucí. A on znovu začal řvát: closed puta auto…ten druhý mi to přeložil, že si mám vzít auto a jet jako všichni tunelem. To už jsem se neudržela, začala jsem brečet a řvát na toho debila, ani nevím, jakým jazykem, asi nějaký mix, nicméně ze mě vypadlo, jestli si myslí, že mám to auto schovaný v batohu, nebo proč mě furt obtěžuje s nějakým autem, nadávala jsem mu do čuráků, přidala poznámku o bankrotující ekonomice a otočila se a šlapala nazpátek. Vyřešila jsem to nakonec tak, že jsem ty 2 km šla po tom tunelu, což jsem nikdy nezkusila předtím, ale bylo to celkem v pohodě.
DEN 17: Alleghe~chata Bruto Carestiato 21 km
Krásně jsem se vyspala, jen v noci opět pršelo, takže stále všechno mokrý. V průběhu dne jsem ještě zmokla, promrzla a trochu uschla celkem 2x. Mapy.cz se asi zbláznily, protože dnešek měl být trochu odpočinkový a měla jsem dát 25 km do 8 hodin…dala jsem 21 za 10 hod, z toho první 3 km šlapala celý dopoledne, protože to byla opravdu parádní prémie.
Bouřka již tradičně nemohla chybět, nejdřív jsem se schovala, po hodině prošli kolem 2 chlapi, tak jsem sebrala odvahu, protože ten blesk určitě kdyžtak uhodí do nich, a šlapala jsem s nimi. Odpoledne se zas vyjasnilo, jen jsem byla líná se namazat, takže mám krk znovu v jednom ohni. Dneska jsem na super chatě, lidi jsou tady bezvadný a je to tu takový nový a čistý…já ten dojem samozřejmě trochu kazím. Pozítří konečně dorazím do města a už začínám vybírat krásný ubytování. Menší zádrhel nastal, když jsem si uvědomila ráno, že jsem včera někde zapomněla filtrační láhev…je pravda, že otravu či průjem jsem tu ještě z vody neměla, takže je stále v co doufat.
DEN 18: Bruto Carestiato~někde v údolí 21 km
Spala jsem na pokoji s velmi zvláštní ženou, která furt chodila sem a tam, jak kdyby něco hledala, na mý asi 3 pokusy o konverzaci vůbec nereagovala a ráno se jí podařilo vylít 2 litry vody sobě do batohu a do postele.
Cesta byla celkem v pohodě, i když hlásili blbý počasí, tak nakonec bylo celý den bez deště i bouřky. Na cestě jsem potkala německý pár cca kolem 70 let, co jdou taky do Benátek a absolutně nechápu, ale strašně moc obdivuju, jak jsou schopný v tomhle věku to dát. Samozřejmě to jdou déle, ale že vůbec ty kopce vyjdou, neuvěřitelný. Seděli jsme pak spolu u oběda, tak mi vyprávěli, jaký trasy už spolu dali a nejsem si jistá, že tohle někdy doženu.
Byly 4 hodiny a mně bylo jasný, že musím dneska spát ve stanu, takže i když jsem měla energii na to jít dál, čekal mě výstup hodně nahoru a tam bych mohla potom těžko nocovat.
DEN 19: ~Belluno 18 km
Opět mapám.cz nerozumím. Dneska to podle nich měl být celkem jednoduchý den, procházka na 6 hodin. Šla jsem to 8 a bez pauzy, takže kde je chyba. V profilu trati jim tam chyběl jeden kopec, který tam byl zanesen jako pokračující rovinka…ale to jsem zjistila až odpoledne. Dneska jsem potkala za celý den jednoho člověka a pociťuju už touhu po trochu větší společnosti.
Při procesu ubytovávání na mě nejprve zaútočila štěkající krysa, potom maminka odložila dítě, aby mi šla ukázat pokoj. To ovšem začalo řvát, takže jsme šly ve třech. Je to tady moc pěkný a čistý a já jsem byla přesný opak v tu chvíli, takže znovu mi bylo lehce trapně, ale furt si říkám, že jsme přece na horách, tak se něco podobného trochu očekává. Jo a ta cesta tunelem, který byl dlouhý 1,5 km a musela jsem si svítit telefonem, byla neuvěřitelně děsivá. Připomnělo mi to scénu z posledního dílu Hunger Games, jak tam na ně útočili ti zmutovaní tataři.
DEN 20: Belluno~kemp Santa Maria 31 km
Těšila jsem se na snídani, ale byla nic moc, jen toast s džemem a nějaký kupovaný trvanlivý koláče. Mířila jsem však do obchodu na nákupy. Koupila jsem toho tolik, že krosna vážila rázem jak na počátku treku. Den byl tedy ve znamení neustálých zastávek a svačinek, abych si odlehčila.
Celý den opět průběžně pršelo a hřmělo, šla jsem jen po silnici, takže dívat se není na co. Posledních pár km bylo lesem na neexistující cestě, takže jsem se za poslední hodinu totálně zřídila prolejzačkami mezi kmeny stromů apod. Spím v hodně retro kempu, sprcha samozřejmě dobrá, ale ani boty jsem si do ní nesundala. Paní v kempu ale strašně fajn a nosila mi jednu limonádu za druhou, mám pocit, že už jsem si na ní vypěstovala závislost.
DEN 21: Santa Maria~Spresiano 31 km
Probudila jsem se asi v 7, zjistila, že stále prší a hřmí, takže jsem spala do 9. Všechno sbalila, dala sušit, šla zaplatit a začalo znovu pršet. Paní mi řekla, jestli si raději nechci dát espresso a chvíli počkat..to jsem samozřejmě odmítnout nemohla. Takže jsme seděly další hodinu. Potom jsem asi hodinu šla a znovu strašný slejvák a bouřka, takže jsem se schovala v budově banky venku, kde vylezl pán na kouření a zeptal se mě, jestli nechci aspoň espresso. Chtěla.
Pak jsem teda šlapala až do večera, lehce se u toho rozčilovala, jelikož ty neexistující trasy mě serou. Jednou najednou skončí cesta, podruhé se ta cesta rozdělí na tři a já zkouším, kterou se mám vydat…posledních 10 km chůze v pangejtu u rychlostní silnice byla jen třešinka na dortu. Vyřízená jsem se dokodrcala do hotelu a tam na mě čekala úžasná paní. Na stole proseco, voda, buchty a k objednání pizza…děkuju, že mi zas někdo připomněl, že jsem vlastně na dovolený.
DEN 22: Spresiano~San Dona di Piave 37 km
Zjistila jsem, že je velká chyba plánovat trasu po 3 sklenkách proseca, jelikož si nedovedu představit, v jakým vesmíru bych střízlivá dokázala vymyslet tuto mňamku. Opravdu dlouhý den. Pauzu jsem si dala v nějakém autostopu, kde měly i dámy svou místnost, kam si vodily kamioňáky a prostě řidiče. Pozorovat je bylo výborný. Paní servírka byla ale strašně milá a fajn, asi není moc zvyklá na dámskou klientelu, co by si chtěla opravdu jen objednat pití a jídlo.
DEN 23: San Dona di Piave~Kemp u Cavallino 25 km
Ráno jsem začala brunchem u řeky, dělám si to opět hezké…nebo jsem taky chtěla oddálit tu nijakou cestu ve vedru, která mě dnes čekala. Hlavním akterém se znovu stali komáři, podle mě víc poštípaná být ani nemůžu, hajzlíci malí. Vítězoslavně jsem došla k moři, takže jsem se šla hned vykoupat. Jestli nebudu moc líná, tak půjdu i ráno.
DEN 24: ~Venezia 13 km + loď
Největší strach jsem měla z toho, že můj balík se na italskou poštu nedostaví. Měla jsem taky pravdu. Hodinu jsem to řešila na poště a pán mi pak říká: může to přijít zítra, za týden nebo za měsíc…balík je na cestě je v Itálii dost široký pojem. Takže jsem šla nakupovat no…docela mi to udělalo radost. Hlavně doufám, že ten balík se nakonec vrátí do Česka a nepřijdu o všechen jeho obsah.
Pocity v cíli nijaký, jako vždycky mi nedochází, že je konec. Chtěla bych prožít aspoň jednou pocity nějaké euforie. Jediné, co se zítra určitě dostaví, bude post-trailová deprese, proto se nikde nezdržuju, rozhodně nejedu hned domů a mířím válet si šunky na Ischii.
